Autor: Jan Neruda
Dílo: Povidky malostranské
Děj:
1. Povídka Týden v tichém domě (1867)
Povidka má nåsledujicí dějovou linit: V přizemí donmu bydli přímo v hokynářském krámě manželé Bavorovi se synem Václavem, který miluje Márinku, dceru hostin. Pani Bavorova jako náruživá vykladačka snů se v noci budí a zaznamenává si sny a s pomocí snáře s nimi souvisejicí číslice. Aby si přivydělala, chodí paní Bavorová prát domácím. Ti mají dvě dcery. Starší Matylda si stále hledá vhodného partnera k sňatku, mladší Valentina se snaží být zpěvačkou. Celá rodina se staví jako velké panstvo, i když paní domáci si přivydělává špatnë placenou prací spravování hadrů pro chudé. Pan dernaci je úřednikem a zároveň nadřízeným Václava. V druhém patře domu bydi slečna Josefinka, která se pomáhá starat o nemocnou slečnu Zanýnku z přízemi. Když ji však první den ráno nese jidlo, nachází ji mrtvou. Slečnu Josefinku må rád pan Loukota, a tak ji posilá milostné básně a sní o shatku sri. Bydii v domě jako podnájemníku hospodárského úředníka ve výslužbě pana Lakmuse. Jeho manželka se donnivá, že jejich podnájemnik miluje jejich dceru Klárku, a proto se s nim snaži sjednat svatbu. jeji snaha se s pomoci štastné náhody nemine úspěchem. Pan Loukota piše žádost úřadúm o svatbu s Josefinkou, aniž se ji na cokoli zeptal, ale právě v momentě, kdy má vepsat její jméno přicházi Vaciav, od kierého se dozví, že slečna Josefinka rniluje strojmistra Bavoráka a má s ním nadcházející neděli svatbu. Nedopsanou žádost najde paní Lakmusová a přiměje neštastrého pana Loukotu, aby na ni doplnil jméno její dcery Klárky. Jednoho dne pan domácí sděluje paní Bavorové, že musí vyhodit z úřacu jejiho syna Váciava, protože psal hanebné básnë o panu prezidentovi a vůbec je v úřadě nedůsledný, nepořádný a nechov se dostatečně uctivě ke starším a výše postaveným úředníkům. Následného pohřbu slečny Zanýnky se kromě jejiho nenadale objevenėho přibuzenstva účastnili někteří obyvatelé domu, jež se dělí na ty “lepší” – jedoucí v pohřebnim průvodu v kočaře – a na ty “horši”- jdoucí pěšky (paní Bavorová s Václavem). Jenže v dalších dnech paní Bavorová s pomocí čisel ze snáře vyhrává v loterii několik tisic, které použije na studia syna Václava, jeniž je musel právě kvůli redostatku financi přerušit. Když se o tomto nečekaném zbohatnutí dozví domáci, snaží se za pfes velké přáteistvis Bavorovými sblížit a následně provdat Matyldu za Václava. Václav na tuto hru” přistupuje a v závěru naznačuje, ie se naoko blizkým vztahem s Matyldau pomstí domácimu za vyhození z úřadu.
2. Povídka Pan Ryšúnek a pan Schiegl (1875)
Va vzpomínce na svá studentská léta na gymnáziu autor v této povídce vypráví příběh vzájemného vztahy pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k pravidelným návštěvníkům předního rvalosiranského hostince U Štajnicú. Oha tam již jedenáct let pravidelně każdý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem, kam se žádný jiný ze zákazníků neodvážil nikdy sednout. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. 5edávali vždy na stejná mista na opačných stranāch malêho siolu,
bokem k sobė, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemlunvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena
láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s
panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Ostatní říikali, že tento jejich duševní,souboj” nemuže
skončit a zvítězí v něm ten, který do hostince přestane docházet. Jednou se skutečnë stalb, že pan
Ryšänek přestai do hostince chodit, avšak kvůli vážné nemoci. Když se po delší dobë zotavil, tak
samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomnél tabák. Proto si pro
nëj posłal dornů. V ten moment pan Schiegl :končil jejich letité nepřáteiství prostou nabidkou
viastníto iabáku ke kouřeni. A tak na sebe po letech prvně promiuvili.
3. Přivedla žebráka na mizinu (1875)
Pan Vojtišek był veimi milym, oblibeným a čistotným malostranským žebráken. Chodi! od dveří ke dveřín a lidés rim rádi nëkolik siov promluvili, sem tan nějaký perniz dali nebo na jidlo pozvali. Ani mistní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jidloa milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrajicí na schodech u chrámu svatého Mikuláše. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jidlo nezvai. Zřejmě panu Vojtiškovi závidčla, a tak aby si polepšila, chtěla to s nim dát dohromady. Jenže on odmitl. Zakrátko se pak po Malé Straně rozš.řilo, ie pan Vojtišek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Pan Vojtisek musel tedy opustit Malou Stranu a jiít žebrat za řeku do Starého Města. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštēl a on musel sbirat jen penize do čepice na ulici. Zle se mu tam vedio. Aż jednou jej našłi na Ujezdě bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého.
4. O měkkém srdci pani Rusky (1875)
Paní Ruska byia vdova, jejiíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy a to i úplnë cizim lidem. Tam o nich, jejich životë i jejich blizkých roznášela ošklivė řeči. Na Maié Straně o tom již vědělo mnoho lidí.
Protože se jim to nelíbilo, tak na pohřbu zámožnéno mèštana a kupce Josefa Veiše na ní zavolali polici. ta ji pak zakāzała na pohiby chodit vübec. Aby pani Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu kOujezdské bráně, kudy musel každlý pohřeb z Malé Strany it na hřbitov a tehdy vycházela před dum.
5. Večerní šplechty (1875)
Krátká vzponínka na dobu vysokoškoiských studii, kdy se autor (jako postava Hovorka) za hezkých vere: ü schází na střeše domu za vikýřem se svýnmi kamarády, aby kouřii a probirali rüzná témata. V dany den vybirá téma k diskusi Jaki. Mají společně s Kupkou a Novomlýnským vyprávět nejstarší
Vzpomínku ze svéno života. Pak Jāki vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně porodila kiuka. Nakonec zjisti, že je za střechou posiouchala dávčata, vyběhnou s výjimkou Jäkia za ni.
6. Doktor Kazisvět (1876)
Popisuje krátký příběh podivinského, vystudovaného doktora Heriberta, krerý nikdy reprovozoval tekafskou praxi a lidése mu vyhýbali stejnë jako on jin. Na jedné ze svých procházek potká pohřební privod pochovávající pana Schepelera, vážerrého a bohatého radu zemské účtárny. Když miji prüvod, spadne rakev s têlem z vozu a otevře se. Doktor Heribert ji tésné miji a všimne si, že pan rada neni
irtvý. Nechá jej zanést do nejbližšího domu, kde strnulėho pana radu křísi. Ten přijde k sobé a za dva
nësíce se plnë vyléčený vrátí do úřadu. Tuto událost noviny zminí, pouze příbuzní pana rady, kteří
maii dedit jeho velký maje tek, nemají z této události radost a pojmenují doktora Hei iberta dokto rem
Kazisvětem, což mu již zůstane. Doktor bydlel na Ujezdě.
7. Hastrman (1876)
Povicka ukazuje krátké posiřehy z détství a mládi autora týkajícií se pana Rybáře, kterému nikdo
nerikal jinak rnež ,hastrman”, protože při své malé výšce nosil zelený kabátek s diouhými šosy a široký klobouk, aie ten v ruce. Na Malé Stranë bydlel u své dcery a zetě, kteří měli tři děti. Často se procházeli s cizinci či kanovniky a vždy toužil po moři. Ríkaio se o něm že je velmi bohatý, že má doma velkou sbirku drahých kamenů. Jednou se tedy rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí techto kamenů za gymnaziälnim profesorem matematiky a přirodozpytu. Tam se dozvědel, že kameny nemají velké ceny, rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan Rybář se rozhodl zbavit se své bezcenné sbírky a začal ji vyhazovat oknem. Přišel za ním zet a přesvědči ho, aby to nedålal, že ty Kameny jsou pro něj samotného botiatstvim a cenmné stejně, jako jej mají rádi vnoučata e on je tak
Cenny pro né.
. Jak si rakoufil parn Vorel pënovku (1876)
Povidka ukazuje, jak tragicky müže skončit člověk, když jaiko cizí a nově příchozí nezapadne mezi
pivGdní obyvatele. Pan Vorel se přistěhoval na Maiou Stranu z venkove a otevře! si taı krupafský
krám. Na rozdil od mistních však v dormě, kde dříve býval byt a nikdy žádný obchod, což místí
považovali za nedobré znamení. Lidé jej mezi sebe nepijali a ani jeho obchod nenavštévovali, aby
tam něco koupili. Tak bylo možné vidět vždy pana Vorla, jak kouří v prázdném krámë ze své pěnovky.
lednou tam přece zavitala slečna Poldýnka. Pak všude vyprávěla, jak je v jeho obchodě zakouřeno, že
i mouka načichla, a tak tam již nikdo nikdy nepřišel. Pan Vorei zkrachoval, zavřel kråm a měl se
odstěhovat. Jenže v den stěhováni nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po
otevření dveří na ně vypadla převrácená stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi.
Strážnici pak jen pochválili jeho dobře prokouřenou pënovku.
9. U tri lilií (1876)
Autor zde popisuje překvapivý moment ze svého života, kdy se při bouřce zdržei v hostinci, v němž se tančilo. Upoutala jej jedna dívka s velkýma očima a bylo zřejmé, že i on upoutal ji. Celý večer ji pozoroval, tak viděl, jak za ní přiběhla jiná divka. Ona pak zmizela do deště, ale za chvíli se vrátila a zcela lhostejným hlasem oznámila své kamarádce jako důvod své krátké nepřitomnosti, že jí právé umřela matka.
10. Svatováclavská mše (1876)
Povidka je vzpomínkou na dětské dobrodružstvi, kdy se autor nechal přes noc sám zavřít v chrámu svatého Vita. Slyšel totiž jakousi legendu, že vždy o pülnoci se zde koná ve svatovaclavské kapli mše, které se kromě všech králů a svatých vyobrazených v kostele účastní i såm svatý Vaclav. Jenže s přibývajici pozdní hodinou jej začali sužovat hlad a chlad a do jeho dětské mysli se vioudily hrůzostrašné představyo mši z legendy a vše si představoval tak živě, až se strachy rozplakal. Pak na
kuru usnul a probudil se až ráno na mši, kde uviděl svoji velmi smutnou matku s tetou, u které měi
pres noc spåt, jak naihal své matce. Po mši na ně počkal před vchodem as piáčem polibil matce ruku.
1i. iak to pišło, že dne 20. srpna roku 1849, o pül jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno
1877)
Ctyři ctrnáctiletí chlapci, mezi nimiž nechyběl ani autor, si vytvořili plán, jak zahájí revoluci a svrhnou
Rakousko. Označili se přezdívkami významných českých vojevůdcù historie: Jan Zižka, Prokop Hoý,
Prokúpek a Mikuláš z Husi. Revoluce měla být zahájena dobytím Citadely na hradbách hradu nad
Pranou, následně vyhlášenim revoluce, boji čechách a zakončena měla být dobytim Vidrně. Za tim
elem koupili si z našetřených peněz bambitku a prach do ni měl obstarat hokynář Pohorák,
piiváiejici na trh každý den čerstvá kuřata, který již dostal předem 6 zlatek na nëj. V uvedený den se chlapci dostavili na svá nista kolem Citadely a čekali, až se objeví Pokorák s prachem. Jenže ten se neobjevi, naopak se chlapci dozvěděli, že jej sebrala policie, a tak se zalekli a utekii ze svých míst před bojem. Následnë se dozvěděli, že Pohorák ten den přišel na trh opilý, navic kvůli vysoké cenë nic
reprodal, a tak ve špatné náladězmožen pitím usnul pod svým vozem přimo na trhu. O nëkolik dni
později se prvně našla u kašny nová bambitka a pak Pohorák zapiral, nebo si nevzpomína, že by od
klukú obdržel těch 6 zlatek na nákup prachu.
1.3. Psúno o letošnich Dušičkách (1876)
Povidka vypráví příběh osamělé třicetileté slečny Máry, která přijiždi, prý jako každý rok, O Svátku
Dusiček na hřbitov s malym dévčátkem zapůjčeným ze sousedství, chodí mezi hroby a na dva z nich
položi bilé vènce. Vysvětlení nachází autor v jejim předešlém životě, kdy se o jeji ruku znenadání
ucházeli dva muži najednou – rytec Jan Rechner a kupec Vilém CGibulka. Oba byli dobři přátelé a o
obou kolcvali pověsti, že jsou hlavně,flamendři” a návštěvám hospod po celé Praze vénují více času na své Dráci. S nenadálým zájmem tëchto mužů vyjádřenýrm jeijich dopisy svěřila se Máry své dobré přítelkyni, stejnė staré vdově parní Nocarové. Ta ji pomáhala s výběrem, avšak dříve než k nèrmu
nchlo dojit, oba pånové zaslai krátce po sobě slečnë Máry dopisy, že tedy bohužel je jim lito, ale
nemohou přebírat známost svému příteli, takže o ni již nemaji zájem. Slečna Máry z toha byla veimi
špainá a na radu paní Nocarové čekala, zda si to některý z nich nerozmyslí či se znovu nevyjädři.
Nevyjadřil se žádrý, přestože se spolu potkávali. Za dva roky zemřel pan Rechner. Slečna doufala, že
se nyi již bez příitele pan Cibulka jí vyjádří, jenže on zemřel o čtyři mësíce pozdéji. Slečna Máry pak
každý rok na Dušičky nosila k jejich hrobüm věnce. Protože však nevéděla, ke kterému jej dřive dát,
tak vodia sebou maié dítė, které se volně mezi hroby zoulalo, a tak náhodné zvolilo, kam dřive věnec
položit. Navic slečna Máry sobě zakoupila na stejném hřbitově hrob asi napúi cesty mezi hroby obou
pánü, aby to k obëma měla stejnė daleko.
15. Figurky (1877)
Hlavní postavou povídky je advokátní koncipient Krumiovský, který se připravuje na advokátni
zkoušky. Hledá proto na Malé Straně kilidné bydlení v podnájmu u korduktorky, aby se připravil na zkoušky. Postupnë se seznamuje se všemi obyvateli omu: maiffem, jeho żenou šišlajici pouze v
dobë, kdy méla penize, a velmi zlobivýma často trestaným maiřovýn synem Pepikem, trochu
hypochondrickým panem domácím a jeho dcerou Otýlii, podivinským komentátorem všeno dění v
domé a provokatérem Provaznikem léčeným v ústavu pro choromysiné. Zpočátku se Krumlovský
rychle a hodně uči a odráží všechny snahy ostatních obyvatel dornu o nějaké sbliženi Jenže časem si
vice a vice všímá dëni v domě a čim dál se jej také vice účastni. Navštěvuje sousedy, hovoři s nimi, tráví s nini odpoledni hodiny v besídkáchv zahradě donu. Počne bëhem setkání poičovat
naklonnost k slečné otylii, ale naštésti se v tom smyslu nikdy nevyjadri. A diky vsem têmto aktivitam
Se stale Iéné a ménë připravuje na advokátní zkouśky. Stále jej v domë nėco vyrušuje a on si
Ivedomuje, že zde nemá potrebný kiid na rozdil od Stareho Mesta, odkud se přistéhoval. Navstévuje a potkává své dřívější kamarády a pomalu spěje k rozhodnutí z malostranského domu se odstėhovat.
Vrchoiem všeho je pak vystupování jeho bytné konduktorky, která o svém manželovi pouze mluvi, ale Krumiovský jej nikáy nevidėl. Konduktorka se zpočátku stáie vtírá do přiznė Krumiovského, aby
později ponškud ochladla, když i jeho vztah k ní je stále chladný. Místo toho se záietná konduktorka
stýká s nadporučíkem Rybáckým, který vyzve Krumlovského na souboj o čest šavlí, kvüli jehe ne Luctivé
902namce o lièm a konduktorce. Krumlovský souboj štastně vyhrávà iehkýrn zrarvéním souBere a
ciefinitivnë odchází zpět do svého někdejšíno bytu na Starén Městë.
Hiiavni postauy:
Misto a čas děje: Praha, Malá Strana, do roku 1878
iiterúrní druh: epika
Literárni 2ánr: próza – povidky
Fomaini výstuvba:
Kampozice: chrorologické
Jeryk: dilo je psäno spisovným jazykem s použitim přechodnik (hledán, ztracen) a archaisini
(bambitka, odevři ji..), také hovorové řeči (cirkumflexy, osm fuku
Autor autor 2. połoviny 19. stoleti, byl to prozaik, publicista, básnik, májovec
Putoři doby:
MÁOVCI
vajovci yla výraznà iterârni skupina českýcii básnikü a prozaikü druhé pcloviny 9. stolei, terà
navazovala na odk32 Karla Hynka Máchy, Karla Haviička Borovského a Karla Jaromira Erbern.
Po pádu Metternichova absolutisma (revolučrii rok 1848) se na scénė objevila mlaca gererace, ktar
Se 2aobirala problematikou méstskėho života a současných sociáinich probiémů. Nastává kulturní #
společenská obroda. Zažívají dobu porevolučních let Bachova absoiútismu a dočasné potiacení snah
obrozencuo lepsi postaveni českého naroda v rámci Rakousko-Uherska.
Roku 185s był vydân aimanach Maj, který se stal ústřecinim spojujicirm díiem skupiny . 1:pvci se ve
Svê tvorhe primárné snažili zachytit skutečnost, tak jak ji v Ckoinim Svété vidë, a toisje.ji1:
negativnimi rysy. Odkazovali se nejenom na česku kuituru, aie inspircvali se i srmáry avro5K voriy
kosmopolité). Neobraceli se jen do českė historie, ale kladii düraz n8 soucasiný cicni svt, 2EE R
projeviov časté publicistické tvorbë. Diky jejich praci došlc k povznosen tero iteratury 1
eyropskou üroveñ.